Volba v rukách hrstky

Vytoužená možnost svobodné volby způsobila bezprostředně po roce 1989 volební účast blížící se hodnotám z dob volební povinnosti za první republiky. Ve sněmovních volbách v roce 1990 dosahovala volební účast 96%, ve volbách komunálních pak necelých 75%. Velké očekávání voličů však vzalo velmi rychle za své. Do té doby západně uzavřená Česká republika se s chybějícími zkušenostmi a legislativou otevřela tržně fungujícímu západnímu světu se ziskuchtivými zájmovými skupinami. V kuponové privatizaci z dílny Václava Klause a jeho tehdejších přívrženců ztratila většinu státního majetku a začala se potýkat s mediální a mocenskou sférou různorodých zájmových hnutí. Ve vleku těchto událostí začala postupně upadat volební účast, až na dnešní nelichotivou úroveň. Při posledních volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2013 dosáhla volební účast hodnoty 59%, v letošních komunálních volbách se zastavila na čísle 44,46%. Mnohem horší je situace v případě voleb do Evropského parlamentu a do Senátu. V roce 2014 se voleb do Evropského parlamentu z celkového počtu 8,395 milionů voličů voleb přímo zúčastnilo pouhých 1,527 milionů z nich. O našich zástupcích ve spojené Evropě tak rozhodlo pouhých 18% společnosti. V případě druhého kola doplňovacích voleb do Senátu přišlo k volebním urnám v 27 volebních okrscích z 2,853 milionů pouze 0,476 milionů voličů. Doplňovacích voleb do Senátu Parlamentu České republiky se tak zúčastnilo pouhých 16,69% možných voličů. Legitimita volených se tak začíná odvíjet od hlasu „hrstky" jednotlivců. Zklamáním příznivců prvků přímé demokracie musí být i nízký zájem o realizovaná místní referenda. Z 16 referend konaných v termínu komunálních voleb v roce 2014 se více jak 35% občanů zúčastnilo pouze osmi z nich, což v kombinaci s vhodností vybraných témat pouze dokresluje nízký zájem občanů na veřejném rozhodování. Opětovně se tak nastartovala diskuse na téma zákonné volební povinnosti pro občany České republiky. Volební povinnost, která i z pohledu praktického uplatnění ve státech jako je Austrálie, Belgie, či Lucembursko, není v zásadním rozporu s demokratickými principy. Dle mého názoru však není stabilním a dlouhodobým řešením tohoto problému. Ba naopak může v krajním případě podnítit reakce v podobě nechtěných odbojových řešení části voličů. Za potřebnější, než povinnou volební účast, vnímám časově náročnější cestu hledání a léčení příčin nízkých volebních účastí. Předně je nutné zaměřit se na posílení vědomí veřejnosti, že občan je ten, kdo určuje směřování veřejných institucí. Že každý občan má právo navštěvovat jednání zastupitelstev, má právo na získání veřejných informací a již dnes má možnost přinášet podměty pro rozhodování jím volených zástupců. Je nutné upozadit lidskou lhostejnost. Zodpovědnost nenesou pouze voliči, kteří zodpovědně volili, ale také vědomí nevoliči. Problém dle mého názoru nevyřeší ani dnes hojně zakládaná občanská uskupení a hnutí stavící svůj program na odporu proti zavedeným politickým stranám a opírající se o hlavní bod programu založeném na zapojení široké veřejnosti do veřejného rozhodování. Problém není ve slově politik, či politika, ale v celkovém stavu naší společnosti. Rozdíl mezi politikem a členem nově vzniklých družení je předně v tom, že u politika dle stranické příslušnosti mohu předpokládat, jaký směr veřejné činnosti od něho mohu čekat. Bohužel současné situaci nepřidává ani nastolený trend, kdy se v nových uskupeních a hnutích uplatňují pod celoplošně volitelnou marketingově vytvořenou hlavičkou lidé, o kterých nikdo nic neví a představují tak zcela neznámou směsici různých zájmů a vlivů. Nevhodná je také politická angažovanost bývalých pracovníků Transparenty International, či plíživé ovládání často finančně nezajímavého mediálního prostoru podnikatelskými skupinami, které nehovoří ani o zisku z nákupu novin, ani o zájmu na ovládnutí mediální prostoru, ale o obyčejné a ničím zajímavé investici. Nikdo z těchto nově vzniklých sdružení a hnutí, za kterými se skrývají lidé se všemi špatnými i dobrými lidskými vlastnostmi, si totiž téměř nepřipouští fakt, že nízkou aktivitu na rozhodování veřejnosti neovlivní veřejně populistické heslo, či zavedený prvek přímé demokracie. Společnost je nutné vychovávat a učit k aktivnímu zájmu o veřejné dění, i k jisté formě opomenutého vlastenectví. Ať v podobě občanské výchovy na školách, či v rámci vzdělávacích celoplošných kampaní. Lidé si musí být ze své přirozenosti vědomi odpovědnosti za výsledky jednotlivých voleb a referend. Co se týče tristní volební účasti v rámci voleb do Evropského parlamentu a Senátu, je nutné více se zaměřit na zlepšení obrazu těchto institucí u veřejnosti. Jak může brát volič Evropskou unii vážně, když ze všech stran na ni slyší jenom kritiku a nadávky? Jsem rád, že skončily doby, kdy téměř jedním hlasem znělo z Pražského hradu i Strakovy akademie, že Evropská unie je něco špatného a zbytečného. Zároveň je zapotřebí o Evropské unii veřejně mluvit a představovat ji, jako společenství 28 evropských zemí, které chtějí blahobyt pro své občany, a společně vytvářet důstojný hlas hráče celosvětové politiky. Problém nízké volební účasti koresponduje s problémem nízkého zájmu občanů o veřejné dění. Povinná volební účast je pouze krátkodobá léčba šokem, ale není dlouhodobým řešením problému, ke kterému se osobně přikláním. Budoucnost je ve výchově občana, jakožto základního prvku demokracie a v čitelných politických stranách se zvládnutou interní personální politikou. Život není o revoluci, ale je o evoluci. Věřím, že se této nastíněné budoucnosti již třeba další generace občanů dožije.